Bůh je jeden, ale nikoli jedna osoba ve smyslu, jak my chápeme osobu.
Pro nás osoba je jedinec s vlastním samostatným myšlením, svojí osobností, s vlastní vůlí - chtěním i činěním.
U Boha to ale takto nevnímáme. "Osoby" je nazýváme proto, že neznáme nikoho mimo osobu, kdo by byl schopen vstupovat do vztahů. Nemáme pro to v lidském jazyce vhodnější výraz. Však Otec je Otcem jedině proto, že má Syna a Syn je synem jedině proto, že má Otce. Jeden bez existence druhého by neměl právo se tak nazývat.
A Bůh je nutně vnitřně společenstvím - jinak by nebyl dokonalým, ale trpěl by samotou, chyběla by mu kvalita vztahovosti.
Znamenalo by to v důsledku, že Bůh ke vztahům potřebuje tvory - že je tedy v oblasti vztahů na tvorech závislý. A tím by přestal být dokonalým Bohem.
Takže tudy cesta nevede ...
Bůh je jeden - ale vnitřně sám v sobě dokonale vztahový. Nikoho dalšího ke své dokonalosti nepotřebuje.
Musíme mít neustále na paměti, že před velikostí Boha lidský rozum vždycky nakonec zkolabuje - nestačí.
Božské osoby (imanentní Trojice) mají jednu společnou vůli, jedno chtění i pouze jedno činění. Žádná z božských osob nemůže nic dělat samostatně bez dalších dvou. Je to pořád jeden Bůh, nikoli tři bohové (to už je hereze triteismu, která je skutečnému křesťanství cizí).
| 
